Zahrádkaření je v České republice velmi oblíbenou činností a má dlouhou tradici. Věnovali se mu už naši prarodiče, dnes je ale doba poněkud jiná. Zahrádku má méně lidí než dřív, na druhou stranu si ji spousta lidí i nově pořizuje. Důvod? Chtějí si vypěstovat svoje ovoce a zeleninu. Lze ale opravdu Čechy považovat za národ zahrádkářů?
Okénko do historie
Zahrádkaření má na českém území hluboké kořeny, ty sahají až do středověku. Zahrady často byly součástí klášterů, kde se pěstovaly léčivé byliny a zelenina, ve městech se pak zahradničení rozvíjelo hlavně v období renesance a baroka, kdy se zakládaly okrasné zahrady a parky.
Během 19. a 20. století si lidé začali zakládat vlastní zahrádky, a to nejen u rodinných domků, ale i na městských pozemcích a v zahrádkářských koloniích. Po druhé světové válce se zahrádkaření stalo populární volnočasovou aktivitou, která nabízela možnost si v době nedostatku vypěstovat vlastní zeleninu a ovoce.
Zahrádkaření a dnešní doba
Dnes je zahrádkaření stále velmi populární, přístup k zahradě má víc než polovina českých domácností. Je totiž na jedné straně způsobem, jak si obstarat čerstvé potraviny, na té druhé pak cestou k odpočinku a relaxaci. Když člověk zaboří ruce do hlíny, snadno zapomene na všední starosti.
A co se pěstujete nejčastěji? Určitě vás nepřekvapí, že jde hlavně o tradiční zeleninu, ovoce, květiny a bylinky, které se dají využít v kuchyni i při úlevě od některých neduhů. Oblíbené jsou i ovocné stromy jako hrušně, jabloně, švestky apod., nebo listnaté a jehličnaté stromy a keře na ozdobu.
Víte, že zahrádkaření je často spojováno s rodinnými tradicemi a předáváním znalostí z generace na generaci? Mnoho dětí se učí základům zahrádkaření od svých rodičů a prarodičů, což přispívá k udržení této tradice. Je to také skvělý způsob, jak společně trávit čas.
